DYNAMICKÁ CHŮZE

Úvod. Zdraví. To slůvko ze šesti písmen, neustále vzpomínané, vzývané v každém přání, pozdravu, prosbě. Moudrost předků vyjadřovaná ve floskulích "zdraví je to nejcennější co máme, zdraví si ničím nekoupíš, zdraví je jen jedno, hlavní je zdraví" atd. Odvěká tužba lidí, hledajících neustále jakési "prameny zdraví", kde a jak koho napadne. Je to zvláštní, čím více lidstvo rozšiřuje své zdroje poznání, čím více se lékařská věda specializuje, objevuje nové léky, sestrojuje nové diagnostické přístroje k snadnějšímu odhalování příčin nemocí, čím smělejší a složitější operace zvládá, tím více jich přibývá. Středověký lékař by se patrně těžce domlouval se současným lékařem o své profesi, neboť by patrně každý hovořil o něčem jiném. Zejména ten středověký, spíše ranhojič než lékař by nechápal, jak s rozvojem civilizace nezmizel ale rozrostl se seznam chorob, o kterých tehdejší léčitelé nemohli mít ani potuchy. A což teprve takový Hippokrates? Rozvoj moderní medicíny se datuje na začátek uplynulých dvou století. Tak jak postupoval rozvoj vědy, techniky, tak se souběžně rozvíjelo medicínské poznání. Dalo by se říci, že století páry a poté elektřiny souběžně odstartovalo nástup nových, do té doby netušených nemocí a čím více postupuje lidské poznání v před, tím více nových a záhadnějších chorob se objevuje. Je to zvláštní, přece by mělo platit že s rozvojem a uplatňováním vědy a techniky by si měly tyto poradit s většinou toho co trápilo lidi od pradávna a ne že nové budou přibývat? Někde bude patrně chyba ve strategii , to není cílený postup vpřed ale spíše tápání na cestě pokusů a omylů, byť se tváří sebevědečtěji. To, že věda dokáže definovat vznik a průběh nemoci z pohledu chemických pochodů v lidském těle ještě vůbec nemusí znamenat, že tu nemoc dokáže vyléčit. Je dobře vědět jak a k jakým biochemickým změnám v lidském těle při nemoci dochází, ale co s tím, když nedokážeme přesně určit, jak je odstranit a nebo a to by bylo asi nejefektivnější, jak jim předejít. Něco je asi špatně, něco se muselo přehlédnout na té cestě člověka vpřed za pokrokem a civilizačními nemocemi. Vždyť, kolik je dnes na světě lidí, kteří mohou s jistotou říci, že jsou z lékařského hlediska naprosto zdrávi? Deset procent populace, dvacet procent, nebo je to daleko méně? Více to určitě nebude, hroutící se zdravotní systémy z neustále stoupajících finančních nákladů na zdravotní péči obyvatel ve většině evropských zemích o něčem vypovídají. A budou stoupat, v rámci přijatých názorů jakéhosi podivného samaritánství, že nemocný člověk musí mít právo na lékařskou péči. Jistě že by měl mít a nemělo by být nikoho, kdo by toto popíral. Ale co když se prokáže že nemocný si způsobil svoji nemoc svým ne konáním ale spíše nekonáním? Že si onemocnění přivodil svoji nečinností a ještě onemocnění takového rázu, že se náklady na jeho uzdravení blíží astronomickým sumám. Pokud člověk utrpí nějaké zranění, šetří se, kdo je za úraz zodpovědný a kdo tedy ponese náklady na uzdravení toho člověka. Každá věc má svoji hodnotu, i zdraví má svou hodnotu, o tom nikdo nepochybuje, a kdo ji chce, tak za ní musí zaplatit. Ale jak je to v případě když člověk onemocní, evidentně bez cizího zavinění, to znamená, že si svoji chorobu přivodil sám, byť bezpečně věděl, že když se bude přejídat, kouřit, pít alkohol ve větší míře tak může onemocnět. A náklady na jeho léčení jsou vyšší, možná víc než na odstranění následku úrazu. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že i samotní lékaři, studovaní ve všech zemích na srovnatelné úrovni, se diametrálně liší v názorech i na léčení nejjednodušších onemocnění. To zase mate ty nemocné, kteří se chtějí uzdravit, jakým způsobem vlastně mají postupovat. Tato publikace se v žádném případě nechce hanit lékaře a dotýkat se jejich cti, ale pouze a jenom poukázat na nelogičnosti, které ve svých důsledcích mají obrovské dopady na celkové zdraví lidí neboť "ať je to jak je to", pokud se chce nemocný uzdravit, musí věřit svému lékaři. A my jim věříme...... Obecná gerontologická filozofie na věk člověka stanovila že do třiceti je člověk mladým, do šedesáti je ve středním věku a starým se stává po překročení této hranice. Lékaři stanovili že člověk dovršuje svůj vývin až ve dvaceti pěti letech, kdy zadní mozkové laloky dokončují svůj růst. Muž údajně v šedesáti završuje své zrání, kdy by měl být na vrcholu svých schopností. Jistě že ne tělesných co se týče regenerace sil, tam je vrchol někde po dvaceti letech života, ale psychických i mnohdy fyzických, sexuálních nevyjímaje. Je tomu tak ale doopravdy u všech? Úvahy o pozdějších odchodech lidí do důchodu probíhající v celé Evropě děsí mnoho lidí, kteří zdaleka té vytoužené "šedesátky" nedosáhli. "Když ráno vstaneš a nic Tě nebolí, tak to už jsi mrtvý". Tímhle se lidé naučili utěšovat po padesátce svého života, tedy v době, kdy se začínají přihlašovat tělesné problémy, mající původ především ve zpomalujících se tělesných pochodech v závislosti na snížení jejich pohybových aktivit, špatné životosprávy a celkového způsobu života, byť jinak velmi pohodlného. Takto si to ale málokdo přizná a raději přebírá ustálené názory jiných, kteří jsou na tom podobně. "Tělo by mělo jít do hrobu zhuntované" je další "filozofii" všeobecně přijímanou a ve své podstatě nesmírně ubližující lidem v jejich psychice, neboť je připravuje na "konec života", který asi budou muset protrpět zcela odkázání na pomoc jiných. Zejména se tímto názorem utěšují lidé, trávící svůj volný a nebo téměř veškerý svůj čas v různých lokálech, ve společnosti sobě podobných. Jakoby v podvědomých obavách dodávající si navzájem odvahu, že to co činí je jedině tím správným, protože, " ať je tomu jak chce, musíme tam všichni"! To zcela jistě ano, jestliže celý svět je v pohybu, tak jako vesmír a nebo molekuly ve hmotě, tak jako všechno v tomto systému má svůj řád, má svůj počátek i konec, zrození a smrt, proč by se měl zrovna člověk tomuto řádu vzpírat, když je jeho nedílnou součástí? Zrození člověka, šťastné dětství a mládí, aktivní střední věk a důstojné stáří končící smířeným odchodem. Dost dlouhá doba k tomu aby si to člověk na světě užil. Aby tomu tak mohlo být, nadělila Příroda člověku nádherný nástroj, jeho tělo. Vše ostatní záleží už jen na člověku samotném. Je jenom a pouze na něm samém, jak s tím vším naloží. Se svým tělem, životem......, jediné bytosti žijící na Zemi se dostalo této výsady, moci rozhodovat o sobě samé, vše ostatní má svůj nemilosrdný řád, tvrdě trestající sebemenší vychýlení z rovnováhy dané řádem.... Tělo člověka bylo stvořeno k pohybu . Aby byl člověk zdravý musí si za svým zdravím dojít, každý sám..., to je jen jeho volba a odpovědnost. Dynamická chůze, Fontana, 2007